Celkem vydařené volno
Středa 29.4. – 4:30 se vydávám na další z běžných obchůzek revíru. Ochladilo se, zase začaly zlobit ranní mrazíky. Studený vítr mi moc velikou šanci na setkání se zvěří nedával. Navíc se točil jako hrom, hned od východu a hned zase od severu, musel jsem dost do kopce, abych si nadešel. Při rozednění jsem byl u jedné louky, kterou rád navštěvuji. Je málo kosená a tak i na jaře je v louce stařina, která skýtá zvěři slušný úkryt.
Zasedl jsem na sedačku k jednomu ze stromů a čekal na světlo. Netrvalo dlouho a přede mnou zničehonic dvě lišky. Začaly dovádět, nahánět se kousat se, no prostě jako mladí psi na dvorku. Nádherná podívaná. Chystám si pomaloučku fotoaparát, že se pokusím, jak začne vycházet sluníčko o nějaký snímek. Rozbřesk je parádní, lišky stále dovádí a pomalu se přibližují k mému stanovišti. Napětí veliké, chvěji se po celém těle, jak před první souloží. Vše trvá zhruba čtyřicet minut. Zakleknu a jen čekám. Už jsou skoro dvacet kroků ode mne. V tom to přijde, otočí se vítr, opona spadne a je po představení i po šanci udělat nějakou fotografii. No, tak to prostě bývá. Zážitek super, foto žádné. Vadí, nevadí, jdu pokračovat v šoulačce.
Postupuji stěnou lesa až k horizontu. Nikde ani chlup. Vítr zesiluje a začíná mi to kazit náladu. Říkám si, půjdu se podívat k remízkům nad Vajglov. Sice s „bočním“ větrem, ale aspoň sluníčko budu mít v zádech. V dálce vidím zabíhat dva mladé srnce do jednoho z remízků. Jasně, opět ten vítr. Zase se točí. Obešel jsem ještě jeden lesík a přes rozlehlou pastvinu jsem dokráčel na druhou stěnu lesa. Sem tam jsem viděl v dálce přebíhat srnčí, ale dostat se k němu bylo zcela nemožné. Při kraji lesa mi najednou začal jeden kus srnčího nadávat a dost vztekle. Tak tady zvěř neuvidím. Pokračoval jsem dále do druhé louky a najednou vidím u staré, větrem poznamenané jeřabinky kus srnčí zvěře. Začal jsem s náročným přibližováním. Jen jsem se modlil, aby kus vydržel na místě a zase neodběhnul. Povedlo se. Došoulal jsem až na místo, ze kterého to dál už nešlo. Konečně i vítr vydržel foukat jedním směrem a já chtěl začít fotografovat. Stále mi překážely větve z mohutného smrku, když jsem poodstoupil stranou, zase mi zavazelo roští z meze přede mnou. Přesto jsem si našel mezeru, ze které jsem konečně pořídil pár fotek ročního srnečka, paličkáče. Paráda. Spokojenost mi proudila celým tělem. Počkal jsem, až srnec zatáhne do lesa a já se vydal domů. Na řece Moravici se semnou z této vycházky krásně rozloučil ledňáček. Prolétl kolem mne a zasedl na jednu z větviček trčící nad hladinu řeky. Ve slunečních paprscích mi poskytl krátkou, ale úžasnou podívanou. Jsem rád! Ledňáčka máme opět na řece.
Večer jsem byl ještě na čekané. Zvěř jsem viděl, ale daleko. Srnčí, zajíce i liška prošla kolem mé osoby. Všechno mimo dosah fotoaparátu. Prostě ten nemožný vítr…..
Ve čtvrtek 30.4. ráno, jsem zkusil jít jinou stranou. Nepomohlo to. Opravdu silný vítr a pokažde foukal z jiné strany. Tak jsem se dostal jen k jedné srně a to ještě na kratičkou dobu. Čtyři fotky a i když mne neviděla, začala brát do větrníku můj pach a bylo opět všechno jasné. Cestou domů jsem šel kousek kolem Poličky. Potok, který se vlévá do Moravice. Co nevidím! Nádherné překvapení! Březňčku s mladými, paráda!!! Okamžitě jsem šel k zemi a ze břehu se pokusil o snímek. Jasně, nejsou to snímky pro výstavu, ale radost mi udělaly obrovskou, jak kačeny, tak i ty tři fotky, které jsem stihnul cvaknout. Kachna s mladými zajela pod břeh do trávy a já se vytratil. Nechtěl jsem je více rušit.
Jsem spokojený. I přes nepřízeň silného, proměnlivého větru jsem zvěř viděl. Parádní zážitek s liškami, pozdrav od ledňáčka, mladé kačenky na Poličce, no a nakonec i ke dvěma kusům srnčího jsem se dostal.
S pozdravem všem milovníkům přírody, Václav.