Noční duchové lesa.

Tento název pro tento článek mne napadl při fotografování psíka mývalovitého. Právě oni jsou svým chováním jako noční duchové lesa. Zimu přespávají podobně jako jezevci a za světla z nory dospělý mývalovci nevyjdou jen zřídka, ale to předbíhám.

Jak jsem se k fotkám dostal? Podobně jako ke kulíškům, pozval nás, mě a Martina výborný kamarád, fotograf Jan Moučka, který je objevil při svých toulkách lesními komplexi jeho foto-lovištěm. Ne že by v našich lesích mývalovci nebyli, jsou a ne zrovna málo, ale obeznané jejich nory nemám, jen je vidím na fotopastech kolegů myslivců. Když mi Martin sdělil toto pozvání, zaradoval jsem se, jenomže počasí a čas nám hned výlet neumožňoval. Předběžná domluva padla na nedělní večer 7.4. Záleží jen na počasí. Jak se později ukázalo, byla to dobrá volba. Do neděle mé vycházky končily většinou u Moravice a rybníka. Viděl jsem párkrát prolétnout ledňáčka, skorce, jednou se mi na rybníku čáp ukázal a to bylo všechno, na toto období hodně mrtvo.

V neděli v poledním čase mi volá Martin, konečně telefon, na který netrpělivě čekám: tak co, pojedeme? Říkám; záleží jen na tobě, já bych jel. Domluveno, ve tři čtvrtě na tři odpoledne odjíždím vlakem do Bruntálu, na nádraží čeká Martin. Nasedáme do auta, odjíždíme na místo setkání s Janem Moučkou. Po příjezdu na předem sjednané místo se vítáme s Honzou, chvilku si povídáme, pak znovu do aut, to už nás Jan vede do jeho loviště. Před jeho revírem zastavujeme na parkovišti, chystáme si věci. Máme hodinu čas a tak Honza, skvělý chlap, vypráví všechno možné o blízkém okolí. Cesta k norám je pohodlná, mírný táhlý kopec, žádná dřina, nic náročného, ani v lese nemusím přeskakovat žádné vývraty a zdolávat hluboké koleje od lesní techniky, jde se dobře. Při vstupu do lesa, který tvoří převážně duby a borovice můj zrak upoutá spoustu daňčích stop, musí to tady být v době daňčí říje nádhera. Za stálého Honzova výkladu, procházíme zajímavými partiemi lesního porostu, když vtom zpozorujeme po pravé straně v trochu vzrostlé mlazině odbíhat partičku daňčí zvěře, to už nám zbývá k noře jen pár minut chůze. Po příchodu k norám, nám pan závodčí doporučuje místa k fotografování, seznamuje nás, kde mývalovci vychází z nory a hlavně v kolik hodin. Máme časovou, skoro přes hodinu rezervu, vždycky je to dobře. Martin ověřuje směr větru a pak už jen zabíráme posty, každý u jednoho stromu. Je skoro bezvětří, ptáci kolem zpívají večerní melodie, hřivnáči jsou slyšet také, jen bažantí kodrcání mi do tohoto sboru chybí. Není se čemu divit, když okolní lesy obývají mývalovci, jezevci, lišky určitě taky. Dlouhou chvilku nám přihopkal zajíc zkrátit, pěkný macek, u nás už takové ani nevidím. Poslední sluneční paprsky si proráží mezi stromy cestu, aby nám pozlatily prostor kolem nory, bohužel v tomto kouzelném světle noční obyvatelé lesa ze svého podzemního úkrytu ven nepůjdou. Ptáci se postupně uklidňují, les pomalu uléhá k nočnímu spánku, úžasná večerní atmosféra, jen kdyby jí nerušili projíždějící lidé na nedaleké cestě na kolech. To byly momenty, které mne dost zneklidňovaly a taky jsem je patřičně okomentoval. Čas pozvolna ubíhal, Martin si dal ještě jednu cigaretu a začali jsme se více věnovat pozorování nory. Doba nočních, lesních duchů je tady. Kontroluji pro jistotu nastavení fotoaparátu, jako vždy u takového fotografování je potřeba nastavit vyšší hodnoty ISO, zrovna jako u jezevců. Znovu kouknu přes maskovací síť a naráz strnu! Vidím hlavičku šelmy venku, v zápětí je venku celý mývalovec ve své kráse. Je šest minut po devatenácté, potichu kamarádům pravím: už jdou ven. Dál už bez otálení pořizuji první dávku fotek. Konečně vidím tyhle tajemné noční šelmy na vlastní oči a musím napsat, že poprvé v mé myslivecké i foto-lovecké kariéře, vlastně poprvé v životě vůbec. Jsou úžasní, i když myslivci by semnou nesouhlasili a musím jím dát za pravdu, jací to jsou plenitelé všeho živého, ale to je mi teď úplně jedno. Konečně slyším závěrky kolegů, nádherný zážitek, který díky Honzovi můžeme vychutnávat celými doušky. Je to párek, evidentně je poznat samičku od samce, jak velikostně, tak i obličejovou částí. Akčními scénami nijak neoplývají, působí na nás spíše lenivým dojmem. Občas si navzájem pročistí srst, protáhnou se, zívnou a ulehnou. Na zvuky závěrek jen otočí hlavu, nijak jim to nevadí. Snad na ploše jednoho metru, znovu opakuji zívání, úpravu srsti a pozorování okolí. My fotíme, snažíme se o slušný záběr, jsme neskutečně spokojení, každý tuto scénu, tento krátký film prožívá po svém, já své radostné emoce nijak neskrývám. Ovšem všechno jednou skončí, znovu slyším projíždějící osobu na kole a navíc neustále kára svého psa. To už je zhruba sedm minut před půl osmou, tmy přibývá, mývalovci se ztrácí pod zemí, hlas „dámy“ projíždějící na kole za doprovodu psa se mývalovcům nelíbil, představení definitivně skončilo.

V rychlosti prohlížím své fotky, nadšené komentáře nesmí chybět, jsem nepopsatelně spokojen. Balíme věci, děkujeme Honzovi a „lesním, nočním duchům“ za krásný, pro nás neopakovatelný zážitek. Cesta k autům ubíhá rychle, pořád prožívám ty chvíle u nory a musím je za čerstva ze sebe dostat. Na parkovišti mezi sebou vyměníme ještě pár vět, loučíme se s Honzou, jsme mu zavázáni a doufám, že se najde příležitost, jak se Honzovi revanšovat. Cesta autem domů byla v celku rychlá, stále jsme se s Martinem vraceli k norám a těšili se aspoň na letmé prohlédnutí fotek.              

Po příjezdu domů nemůžu vydržet, i když je před desátou, žena již spí, jdu nastartovat počítač, naliji si Staromysliveckou na úspěšný foto-lov, na dálku připíjím s kamarády a nedočkavý prohlížím fotky. Jsem spokojený, šťastný, fotek je dost, mám z čeho vybírat. Dám si ještě jednoho „panáka“ a jdu ulehnout. V posteli se mi začnou promítat poslední zážitky, jeden přebíjí druhý, hned kulíšci, hned zase mývalovci a do toho všeho loňští tetřívci.

Kamarádi foto-lovu zdar!! Jane ještě jednou moc a moc děkuji!!