Poslední týden v červnu.

Překvapivě na mé domácí nezdary ve vycházkách se poslední týden v červnu přece jen usmálo trošku štěstí. První, to bylo v úterý 25. Večerní vycházka s Martinem k jezevčímu hradu. Moc jsem s úspěchem nepočítal, ale nakonec přece jen dvě fotografie jezevce mám a spokojený jsem z vycházky taky. Martin byl u nor tři dny před tím, vysoká tráva mu moc fotografií vytvořit nedovolila, ale zážitek s pozorování jezevců mněl úžasný. Martinův návrh zněl: trochu to musíme vykosit před norou, jestli chceme mít nějakou fotku. Krávy se tam letos nepasou a tak tráva má až dvoumetrovou výšku. Souhlasil jsem. Hned v úterý ráno, po mých směnách jedeme s kosou vytvořit malý průsek v trávě, abychom lépe viděli k norám. Nedočkavost na večerní čekanou jsem si krátil doma různou činností, hlavně odpoledním spánkem. U nor sedíme před osmou večerní, přesně o půl deváté vyšel první jezevec. Bylo vidět, že je překvapen ze změny prostředí, nedůvěřoval změnám, asi zásah kosou byl příliš viditelný i pro jezevce. Fotky nějaké máme, jak již jsem se zmínil výše, spokojeni odcházíme po deváté domů.

Druhou vycházku k norám uskutečňujeme v pátek večer a to i s kamarádem Janem. Bez úspěchu. Jezevec se ukázal dvakrát a to dost pozdě a jen na chvilku. Bez fotek odcházíme, uvidíme příště.

V sobotu ráno 29. Vstávám ve čtyři a jdu nad Vajglov obhlédnou pokosené louky, letos je dost zajíců a já ušáka pořádně vyfoceného nemám. Lišku jsem nepotkal žádnou, zajíce daleko, ale zato jsem si to užil s mladým srncem, šesterákem. Dopřál mi par dobrých záběrů a u fotografování skvělý zážitek. Velice spokojen jdu domů, večer jsem vynechal.

Neděle ráno 30. Návštěva našeho rybníka. Na vydru již bylo pozdě, ale zato volavek na protějších stromech pod lesem sedělo sedm. Neodolal jsem, pomalu, potichu obcházím rybník. Dalo mi to pořádně zabrat, dvoumetrové kopřivy, vzrostlé maliní a to všechno propletené plazivou trávou s kuličkami. V půlce si začínám říkat, že to nebyl asi dobrý nápad. Než se dostanu do míst s volavkami, budu pořádně zničen a volavky vyženu, aniž bych je mohl vyfotit. Po dvaceti úporných minutách se dostávám k cíly, byla to „šoulačka“ peklem. Problém, který mne nenapadl a to, že různé nové výhony stromů a keřů mi nedovolují vidět k hladině a ani na větve na kterých volavky sedí, mě dost zaskočil. Dalo mi neskutečné námahy najít malý průzor, tak abych na jednu z nich viděl. Propocený, unavený se mi konečně podařil první snímek. Odpočívám, stativ nemám a opřít se jak naschvál není kde. Po chvilce popocházím dva kroky doprava, konečně můžu znovu aspoň trochu zaměřit teleobjektiv a fotit. Ruce se mi chvějí, ale čas závěrky je tak krátký, že to snad vadit nebude a fotky budou ostré. Přes spleť větví, větviček a listí se mi konečně podařilo pár fotek mladé volavky pořídit.

Návštěvu řeky Moravice pro tentokrát vynechávám, snad příště.

A nakonec, odpoledne jsem přece jenom šel na chvilku k řece Moravici zkusit štěstí. :-)