Ráno s liščaty.

Nedá mi to, abych nenapsal pár řádků ze sobotního rána. Právě když píšu, se venku zatáhla obloha, zvedl se vítr a přes nezatěsněná a lehce pootevřená okna fučí. Připomíná mi to zimu z mého dětství, vánice, já za pecí s knížkou o přírodě a komínem se prohání meluzína. Ale nazpět k článku. V pátek jsem měl dovolenou, těšil jsem se na ranní vycházku, každým dnem by měla začít u nás srnčí říje, jenomže stále nic. Navíc krátce po východu sluníčka se nedalo vůbec fotit, teplý vzduch znemožňoval jakýkoliv pokus o snímek. No, naštěstí já těch pokusů moc neměl, v dálce sedícího jestřába a na horizontě srnce, mladého šesteráka. Z fotek nic, ale setkání s Martinem v „mém“ revíru mi radost udělalo. Navzájem jsme si postěžovali, právě na nesnesitelné horko a na nemožnost fotografování. Martin na kartě měl srnečka a musím říci, že pěkná fotka to je, ale spokojený s počasím také nebyl. Rozešli jsme se, s příslibem kávy u mne na verandě. Já se otočil a šel po svých stopách zpátky a Martin si splnit své pracovní povinnosti.

Při cestě k mému skútru mne zastavila na chvilku odrostlá liščata. Byla dvě, zkoušel jsem se k nim dostat a pokusit se o fotku. I když horko nabývalo na síle, pokus se tak trochu vyplatil, tři fotky jednoho ze dvou liščat se mi podařilo pořídit.

Sobota ráno, liščata mi vrtala hlavou a dospat mi nedala. Vstávám za tmy a vyrážím do Lágrů, právě do míst liščího loviště. Je něco málo před východem sluníčka, počasí lepší než včera a já přijíždím na místo mého parkování. Ale! U polňačky stojí auto, náš myslivec je někde tady, ale kde? Rozhlížím se a už ho vidím kráčet k posedu. Opřu se o balík sena, přemýšlím, co bude lovec dělat? Bude šoulat? Nebo se usadí, to já bych pak musel vyklidit loviště. Naráz vidím, jak se otáčí a míří nazpátky. Pozdravíme se, chvilku povykládáme, kamarádovi se nelíbilo místo, tak šel změnit terén. Já toho využil a konečně zaléhám k jednomu z balíků, kde jsem věřil v úspěch, vítr severozápadní mi hrál do not. Zrovna přes vršky stromů se dostávaly sluneční paprsky do pokosené louky, když po pravé ruce, zhruba třicet metrů stojí lišče. Tak, tam jsem tě vůbec nečekal. Co teď? Já natočený na stranu levou, pohnout se znamenalo zrzouna mladého zradit. Nezbylo, než čekat. Jakmile se lišče rozešlo, já začínám měnit polohu. Povedlo se. Konečně mám fotku liščátka na kartě, i když na ISO 2000 a clonu 6,3, ale mám ho, však ještě ráno nekončí. Ráno sice nekončí, ale liška ano, jen co jsem jí cvaknul, otočila se a zmizela mi v protější stěně lesa. Z klidu mne to nijak nevyvedlo, času mám dost, třeba se ještě nějaké ukáže. Ukázalo, po levici a kousek za mým balíkem stojí druhé. Znovu se přetočit na druhou stranu, pěkně to šustí, liška snad nevnímá. Znovu se mi daří, ostřím a pořizuji pár fotek. Tentokrát mi dalo tohle lišče více prostoru k fotografování a můžu napsat, že jsem byl opravdu výsostně spokojený a náramně si toho užil. Po jejím odchodu mi přihopkal zajíc, čas mi dal „potvora“ jedna ušatá jen na dvě fotky, ale díky za ně, zajíce takto snad ještě vyfoceného nemám. Kontroluji fotky, pomalu balím věci a hóódně spokojený jedu domů. Před srnčí říji úžasná ranní vycházka, kterou jsem si neskutečně vychutnal.

Akorát co dopisuji těchto pár řádků, venku se vyjasnilo, vítr se uklidnil, meluzína odlétla někam do neznáma a já asi zvednu kotvy a zase někam vyrazím za fotolovem.