Rozmrzelý a pak s dobrou náladou.

Uteklo pár dní, je tu pondělí, mám volný den a tak kolem půl osmé ráno vyrážím natěšený k újedi. Než nachystám fotostan, kouknu na újeď, byla téměř netknutá. To mě hodně zklamalo, to jsem vůbec nečekal. Náladu mi to zmrazilo a tak usedám do fotostanu bez lstného obcházení lesíku. Počasí deštivé, jen sem tam se jakoby rozsvítí, vítr žene mraky od severozápadu, jen těžko se můžu sluchem orientovat. Průzory ve fotostanu pozoruji drobné ptactvo, jinak vůbec nic. Hodina je pryč, celý rozmrzelý balím věci a jdu domů s myšlenkami, co bude další den. Doma přemýšlím, říkám si; vykrmím zbytky korpusů co mám v mrazáků, a letošní jaro vycházky za dravci ukončím, na podzim se uvidí. Však to byl vlastně jen takový průzkum.

Je úterý, vstávám brzo, tak abych byl při rozednívání na místě. Neberu, kromě fotovybavení a čaje nic, korpus mám v pytlíku skovaný u újediště. Po příchodu na místo nejdříve zkontroluji vnadiště, je prázdné. Okamžitě mi to vrací náladu, pohodím korpus a jdu se nachystat. Za posledního svitu zapadajícího měsíce stavím fotostan, nachystám fotoaparát, to už se měsíc z oblohy ztrácí, od východu přichází světlo a po delší době je skoro bezvětří. Ptáci snad všeho druhu i s hřivnáči jsou slyšet ze všech stran. Na fotografování je stále tma. V klidu odpočívám, v duchu vzpomínám na jezevce, že i v takové „tmě“ jsme je fotili. Nojo, jenže jezevec není pták, a nemá peří, má tvrdou srst a ta ve fotce je i při špatných podmínkách jakš-takš vykreslená. Co tak rozjímám, najednou „buch“ mrknu přes malé okénko, u újedi sedí káně. Radost z jejího příletu mne okamžitě opouští, však je ještě na fotografování tma, je něco málo po půl šesté, ta do světla nevydrží. Pozoruji dravce, vyčítám si, že jsem udělal chybu, měl jsem jít z domu až na východ sluníčka. Káně bez jakýchkoliv obav z nebezpečí se pouští do snídaně. Schválně si stopnu, jak dlouho na újedi vydrží. Zkouším video, jde to, jenže doma ho mažu, nelíbili se mi vněm zvuky z přeostřování fotoaparátu, moje chyba. Zhruba po dvaceti minutách dravčího hodování zkouším fotit. Je to špatné, ohnisko 600mm; clona 6,3; ISO 2500 a čas 1/10 – 1/13 to je moc zlé. Mám obavy, že každou chvilku vzlétne a bude pro dnešní ráno pryč. Zpěv okolního ptactva skoro nevnímám, jen sojky mne vyruší, když přilétnou pro nějaký pamlsek. Znovu zkouším zaostřit, to už je káně evidentně nervózní, je to vidět, dlouho tady nepobude. Z ničeho nic sedí na kládě, čistí si klovec, já znovu zkouším, podexponovávám, tím dostávám čas na 1/60, fotím. Několik sérií po třech fotkách, snad aspoň jedna fotka na dokument bude. Káně odlétá, vydržela na vnadišti půl hodiny. Prohlížím, promazávám snímky, vypadá to nadějně, dvě, tři fotky zřejmě budou.

Než opustím újediště, cvaknu si stehlíka, dlouho jsem tu příležitost nemněl a pak už definitivně pro dnešek a i pro další dny konec. Nedočkavý a zvědavý hned doma usedám k počítači, prohlížím snímky. Po zhlédnutí fotografií se vrací dobrá nálada, ne jen ze zážitku, ale samozřejmě i z fotografií.