Sen se naplnil

Den mi začal tradičně. Po dvou denních směnách mi začíná krátké volno a venku je opět hnus, že by psa nevyhnal. Místo jarního počasí jen silný proměnlivý vítr a déšť, který se střídá se sněžením. I tak vstávám časně. Do lesa sice nejdu, ale musím zatopit, nařezat na dvoře další várku dřeva a navozit ho hned do sklepa, dokud znovu nezačne sibérie. Vše jsem stihl udělat včas. Jen jsem zašel do domu, už se to spustilo, znovu déšť se sněhem. No nic, dnes se do lesa nedostanu, nevadí, dám si oddech.

 Co tak relaxuji a v hlavě se mně honí různé myšlenky o muflonech, jak nad nimi vyzrát, ozve se klepání na dveře - to jsem já, jdu na pokec. Podle hlasu poznávám kamaráda Martina. Radost mi to udělalo, konečně po delší době dáme řeč. Prý, kafe jsem mněl, nic mi nevař, jen pokecáme a pojedu. Dobře, jestli Ti to nebude vadit, tak já se najím. Neva, nesním Ti to. Povídáme si o různých zážitcích z nedávné doby, mezi tím venku počasí dostalo rozum a uklidnilo své rozmary. Vítr se zklidnil i pršet přestalo. Martin navrhl, jestli se s ním nepojedu podívat na muflony. No, chvilku jsem přemýšlel, včera v podvečer jsem byl s kamarádem Břeťou a ani chlup. Promrzlí a mokří se vraceli bez úspěchu domů. Když vám kamarád nabízí možnost jet, nevyužijte toho, to se prostě odmítnout nedá. Hlavně barvitá vidina mufloní tlupy, jak před vámi defiluje a nabízí vám příjemné pokoukání, vzrušující zážitek a možnost slušného snímku. Rozhodnuto, jedu! Martinovi nakonec vařím na rychlo kávu a já se jdu převléct. Vyrážíme.

Přijíždíme na místo, směr větru je nám nakloněn. Martin vybírá místo k čekané. Usedáme. Dívám se na hodinky, čas kdy mufloni mají vyjít, se blíží. Chlad se mi dostává pod oblečení, krk si mohu vykroutit, oči vykoukat a mufloni stále nikde. Potichu si vyprávíme, jak by mohli jít, kudy vyjdou z lesa a jak se otočí a přijdou přímo před objektivy. Byla by to nádhera, říkám. Jenže, stále nic. Najednou zrak Martina spatří pohyb ve stěně lesa, jsou tam, vycházejí! Kouknu tím směrem a vidím je taky. Čtyři muflonky s muflončaty pomalu vyšly z lesa a začaly se popásat. Po krátkém čase bylo jasné, že se našim směrem nevydají. Opravdu, za krátký čas zatáhly znovu do lesa. Dívám se znovu na hodiny a povídám, musejí ještě vyjít, ta správná doba teprve začíná. Martin souhlasí, vyčkáme. Znovu se usadíme do pohodlných pozic. Martin zapaluje cígo a polohlasem si vyprávíme, jak by to bylo krásné, kdyby … kdyby … a kde je vlastně zbytek tlupy. Co tak polemizujeme, Martinův zrak zahlédne čtyři berany, jak se paství uprostřed louky za terénní vlnou. Natahuji krk, vidím je. No jo, ale co s nimi, jsou daleko a navíc se paství proti větru. Žádná naděje, že se dají našim směrem. Hlavně je pohyb a aspoň je co pozorovat. Vždycky to vytváří, i když malou naději k úspěchu. Znovu zaujímám s fotoaparátem pozici, co kdyby…

A vidíme další partičku vycházejíci z lesa. Co vám mám povídat, chlad jsem přestal cítit a i promočené oblečení od ležení v mokré mezi mě přestalo studit. Krev se v žilách rozproudila, srdce tlouklo i na stativu jsem měl problém fotoaparát udržet. V podvědomí jsem cítil, že dnes to přijde! Přišlo, konečně jsem se dočkal! Řeknu vám, nevěděl jsem, kam se podívat dřív. Hned z levé, hned z pravé strany a z lesa přicházely další kusy mufloní zvěře. Fotoaparát jsem otáčel všemi směry, nebylo možné vybrat záběr, který bych chtěl a který by byl jiný, než jen dokument. Byl jsem bezradný, takové to bylo hemžení této krásné zvěře ve volnosti a zároveň to vypadalo jako v oboře. Slyším Martinovu závěrku, říkám si, Martin musí slyšet i mou, zvěř zrovna tak. Ano, netrvalo dlouho a některé kusy jistily přímo k nám. Martin mi šeptem sděluje, je po všem. A bylo, zvěř slyšela naše fotoaparáty. Pokouším se v rychlosti udělat poslední snímky. Nedaří se. Mám před objektivem stvoly staré trávy a auto-fokus nebere. To je k zlosti! Otáčím fotoaparát o pár stupňů doprava, zkouším poslední nabídnuté záběry, zvěř nečeká. Zrazená nijak nebyla, stejně nedůvěřovala podivným zvukům našich fotoaparátů a stáhla se k lesu. Ještě se párkrát tlupa mufloní zvěře zastavila, jistila a po pár minutách zašla do svých houštin, do svého chrámu lesního.

Co dodat, takovou podívanou a v takový zážitek jsem vůbec nedoufal. Podařilo se.  Moc se podařilo, hrající muflončata, muflončata sající mléko od matek a jak dovádí! Nádhera. Vzájemné ověřovní dospělé zvěře při vycházení z lesa, jestli je to ten „kamarád“ ze stejné tlupy, nebo nedej bože nějaký nový vetřelec… koukáte na tu nádheru, tajíte dech a v duchu se modlíte, aby přišli mufloni tam, kam chcete. Prostě na slušnou vzdálenost. To vše se podařilo a za to vše děkuji Martinovi.

Až to budu vyprávět kamarádům, třeba Břeťovi, bude mě mrzet, že já jim takovou podívanou letos na jaře asi nenabídnu. Mufloní tlupa čím dál méně chodí ven a začíná se více zdržovat v lesních porostech, kde jí přibývá čím dál více pestré pastvy pro ni tak vyhledávanou.

Dopisuji tyto řádky, zároveň končím s přípravou fotografií na web a hlavně, dopíjím lahev STAROMYSLIVECKÉ  na dnešní foto – LOVU ZDAR!!!