Úžasné překvapení
Je čtvrtek 9.4 a já mám dovolenou, abych si po několika měsících pracovního vytížení prodloužil o pár dní velikonoční volno. To co chci ve stručnosti napsat, vlastně začalo minulý týden, odvozem zbytků ze selete na Červené lomy.
Bylo to tak. Zbytky byly načaty, oklovány a zároveň potahány po okolí. Nedalo mi to a koupil v masně drůbeží korpusy. V úterý, před svým volnem jeden přihodil na vnadiště a čtyři dal do mrazáku na případné další vycházky. Ve středu ráno, ještě za tmy, to už jsem měl první den volna, ve foto-stanu napjatě čekám, co přiletí. Přilétly jen sojky a v dálce se párkrát ozvali krkavci. Zklamání to bylo, ale dalo se to čekat. Vždyť je jarní čas, všechno hnízdí, tak co bych vlastně chtěl za zázrak. Možná lišku, v noci jezevce, mývalovce? Ale ti by si návnady nejspíš odnesli. Po třech hodinách balím foto-stan, domů jedu s jednou sojkou na kartě a s myšlenkami na druhé ráno, znovu zkusit štěstí, anebo to nechat na podzim. Jenže mám korpusy a kam jinam vyrazit do přírody, vůbec nevím. Doma večer přemýšlím, nic jiného, než to vyzkoušet znovu mě nenapadlo.
Je čtvrtek ráno, na teploměru nula, to není špatné. Ve čtyři se chystám, vařím čaj do termosky, piju kávu, ve tři čtvrtě na pět odjíždím. Na Červených lomech parkuji před pátou. Za svitu měsíce stavím foto-stan. Umisťuji ho k mladému smrku pod větve a zároveň volím jiný úhel k fotografování, oproti předešlému ránu. Než zasednu, pohodím korpus a napjatě očekávám děje, které jsem si vlastně v polospánku vysnil.
Rozednívá se, nikde žádný pohyb, jen ptactvo zpívá na plné pecky. Je to úžasný pěvecký sbor, který ani lidské snažení nikdy nesestaví. Přichází východ slunce, lehounký vánek od západu, světlo, tak akorát, po okolních keřích poskakují červenky, v dálce slyším hřivnáče a nad hlavou mi přelétnou krkavci. Ti černokněžníci se vůbec nezastavili nad újedí. Prosvištěli nad lomy, zlostně jen: korrk - kolng a byli pryč, neznámo kde. Následující chvíle mi krátilo drobné ptactvo, aspoň něco a i u toho jsem se začínal nudit. Před brzkým odchodem mě do sedačky vrátily sojky, které z ničeho nic za mými zády začaly vztekle vyvádět. Říkám si, něco jde mlazinou, liška? Kuna? Ne, postupně zapomínám na jejich skřekot a věnuji se balení, když v tom postřehnu, periferním viděním prolétnou stín před foto-stanem. Možná jen hřivnáč, říkám si, ale znovu ten sojčí „jekot“….?! No nic, po chvilce se vzrušení na obou stranách uklidní a já pokračuji v balení. Poskládat ledviňák, podsedek, fotoaparát až nakonec, ještě jeden pohárek čaje a končím s dnešní, neúspěšnou čekanou. Naráz znovu stín, který se mihnul před mým stanem, zpozorním, koukám přes průzory okýnek, ale vůbec nevím, kde tajemný, tichý letec zmizel. Oči si můžu vykoukat, nic, ani na protější mezi ve stromech nevidím nic sedět. Znovu se začínám věnovat balení věcí, stejně je světlo příliš ostré, vzduch se vlní, je to všechno na dračku, rozhodnuto, dnes končím! Chci uvolnit fotoaparát ze stativu, znovu ten stín! Tentokrát vidím zřetelně prolétnout dravce! Co dravce - něco jak Harpyje a v momentě sedí za kládou! „Noo“! V momentě je ve mně adrenalin, a jaký! Co teď?! Klečím, nehýbám se, vůbec nevím co je dravec zač. Hlavu má za kládou, jen tělo je vidět a to je navíc bílé, dost mne to mate. Pomalu se pokouším dostat k fotoaparátu. Ono se řekne foto-stan, ale zase pro nějaký rychlejší pohyb tam moc prostoru není. Konečně mám oko u hledáčku, dravec pomalu popochází a já s úžasem hledím na tu nádheru! Káně, ale jaká?! V bílé formě, tu jsem u nás v revíru viděl jen jednou nad Lomnicí a to už je bez mála třicet let.
Do stehen a lýtek mě za chvilku berou křeče, v chodidlech mravenčení, rychle musím, zvládnou nějakou fotku a hned si sednout. V hrdle mám sucho, ruce se chvějí, srdce buší, ale první fotky mám na kartě. Povedlo se. Jenže světlo je přímo hnusný, ostrý a sluneční paprsky mi jdou téměř do teleobjektivu. Nemám čas, myslím si, že „kaňák“ brzo odletí. Zkouším různá nastavení a fotím fotku za fotkou. Konečně se uklidňuji, vypadá to, že dravec nehodlá jen tak od prostřeného stolu zmizet. To mne uklidňuje a já si mohu, v rámci možností protáhnout tělo a udělat si „pohodlí“. Různě pře-nastavuji hodnoty v kameře, zkouším nové snímky, kontroluji je na displeji, pořád to není ono a ani asi nebude. To světlo je opravdu hnus. Odpočívám, zkouším video a pak znovu pár fotek. A hle, konečně se dravec nasytil, usedá na větev, mě tím nabízí nové snímky, kterými nepohrdám. Problém mám a to vážný! Už čtyřicet minut potlačuji potřebu, musím vydržet! Další nové momenty, které mi dravec nabízí, mi na chvilku na mou trýzeň dávají zapomenout. Po čase zjišťuji, že nic nového toto představení nepřináší, tak se rozhoduji, rozhoduji se bleskově, zakašlu, nic - tak znovu a hlasitěji. I když s nelibosti, dravce v bílém šatu zrazuji a já konečně můžu za svou úlevou!
Stan balím v mlazině, tak abych nebyl moc viděn. Opouštím dnešní neskutečnou čekanou ve foto-stanu a s velikým poděkováním si slibuji, že se ještě v tyto velikonoční dny určitě s korpusem v ruksaku vrátím.
Přírodo, pokorně a s úctou děkuji!
Vídeo : www.youtube.com/watch?v=4S4UpyZSo7U