Víkendová rána.

Konečně jsem se dočkal po mnoha letech jen ranních směn, pro mne to znamená volné víkendy i svátky. Prostě parádní změna v mém životě. Hned jsem využil 13.7 sobotní ráno, následně i nedělní.

V sobotu ráno vstávám ve čtyři. To se akorát rozednívá, říkám si, mám čas. Jedu se podívat do Lágrů, dlouho jsem tam nebyl a vím, že je kolem jedné stěny lesa zasetý oves. Obloha šedivá mě od záměru neodradila. Ve čtvrt na šest jsem na místě. Parkuji skútr za balíky sena, kontroluji směr větru a vydávám se šoulat s nadějí dobrých zážitků. Musím projít zhruba sto metrů otevřenou pokosenou loukou, pak zdolat zarostlou, starou cestu, která protíná pás lesního smíšeného porostu k obilí, to všechno v největší tichosti. Ještě podotknu, že od jisté doby na ranní vycházky chodím bez stativu, vždycky při nějakém překvapivém momentu mi jen zavazel.(Bez stativu mě to naučil Martin Ž.) Batoh na zádech, fotoaparát připraven v ruce, hned se jde lépe.  Projdu zarostlou cestou, rozhlížím se po poli, v některých místech se převaluje mlžný opar, a i když už mělo být slunce venku, je „šedivá tma“. Mrknu vlevo, vpravo a podívejme, kousek po pravé ruce vidím v obilí hlavu srnčího a kouká mým směrem. Okamžitě zaklekávám, fotoaparát připraven ukládá první snímek na kartu. Je to srnec, zřejmě dvouletý. Má výdrž, nechává mne najít kousek průzoru mezi klasy a znovu zaostřit. Jde to velice těžce, klasy se vánkem kymácí, já se více zvednout nechci, fotka by ztratila kouzlo pohledu přímo ze srncových světel do mých očí. Pomohl sám srneček, popochází, tím mi dal příležitost k dalším fotkám. Oddechuji, odpočívám rukám a znovu zaměřuji, ostřící bod posazuji na hlavu srnce, závěrka párkrát cvakne a srnčího juniora mám na kartě po třetí. Kontroluji fotografie na displeji, vypadá to, že budou ostré. Jsem spokojený, srnec pomalu zachází do krytiny a tu si všimnu, že za ním jde i slečna srna. Nefotím, čas je dlouhý a foto by bylo stejně rozmazané. Nechám zvěř v klidu zatáhnout do lesa a já spokojeně pokračuji v šoulačce. Srnčí zvěře to ráno bylo na loukách i v polích hodně, ale pro mě daleko, za nimi po kolenou se již přibližovat nechci. Jak píšu, už teď jsem spokojený, mám srnečka na kartě a to mi pro dnešek stačí. Při návratu ke skútru se obloha začala protrhávat, světlo bylo pro fotografování skvělé, ale zvěř daleko. Přesto jsem si ještě cvaknul srnečku a jednoho mladého šesteráka se srnou.

Nadšen ze sobotní vycházky jedu v neděli ráno znovu. Znovu v ten samý čas, jen v Lágrech jsem změnil lokalitu. Rozhodnout se pro pokosenou louku a zkusit štěstí s liškami mi napomohlo občasné pozorování kmotry lišky při mém návratu z revíru, jak myškuje na pastvinách a pokouší se o ulovení hrabošů pro svou drobotinu. Napadlo mne, že už by mohla liščata být více odvážná, zvědavá a zároveň by mohla navštěvovat právě pokosenou louku z druhé strany lesa.

Tak jako včerejší ráno, tak i dnešní, nedělní parkuji skútr za balíkem sena, aby nebyl vidět. Kontrolují vítr, je dobrý, severozápadní, sluníčko zrovna vychází, krásně zlatí celou louku v lesní enklávě. Líbí se mi to, jen zvěř mi tu chybí. Pomalu kráčím kolem meze, něco mne zarazí, zbystřím zrak k protější hraně lesa a hele, srna se dvěma srnčaty. To je radost, okamžitě využívám jeden balík a pokouším se o přiblížení. Nestíhám, srnčí je rychlejší, vzdaluje se, přesto mám aspoň jednu dokumentační fotku. 

Vracím se zpátky ke svému plánu, zalehnout do meze poblíž stěny lesa, tak abych měl případně lišku na dostřel fotoaparátu. Jen co nachystám lože, liška je venku, tak to je mazec. Rychle a co nejtišeji své tělo pokládám na zem, kmotra se dává přímo mým směrem. Sleduji ji v hledáčku, ostřím, mačkám spoušť fotoaparátu; mám ji! Pustil jsem si ji, jen jak to šlo na blízku a musím napsat, že mi to teda vyšlo nad očekávání. 

Starostlivá liščí matka zmizela nezrazená za mezí v pastvinách a já koukám, naproti u vystupujících keřů z hrany lesa vidím lišče. Neváhám, okamžitě balím věci, obcházím louku a krytý keřem se dostávám do blízkosti keřů před stěnou. Znovu zaléhám, chystám si věci, nečekám nikterak dlouho a zvědavé lišče je pod keřem u vystupujícího lesního porostu. Do louky se mu nechtělo, ale tři fotky mi dovolilo, až jedoucí auto po nedaleké cestě ho zradilo. Dál jsem nečekal, co nejtišeji jsem zmizel a hned plánoval další vycházky do této lokality.